Louky, kamenitá pole s širokými pohledy do klidné krajiny a modré ovoce. To je Nová Lhota v podhůří Bílých Karpat pod Velkou Javořinou ve svérázném mikroregionu Horňácko. Život obyvatel tu byl odnepaměti spjat s okolní krajinou cenných bělokarpatských luk a místních lesů. Je to lokalita vybízející člověka zastavit se v každodenním shonu a zabývat se přírodou v širších souvislostech.
Živá půda
Je naší přirozeností vnímat přednostně to, co vidíme a co můžeme snadno posoudit. Uvědomíme si to třeba při letní romantické procházce rozvlněnými zlatožlutými lány. Skutečnost může být rozdílná již několik centimetrů pod povrchem. Tam probíhají složité, těžko sdělitelné děje. Řeč je o změnách v prchavých výměnách látek a energií mezi rostlinným kořenem a jeho „přátelskými mikroorganismy“, mezi bakteriemi, aktinomycetami a prvoky, mezi hlísticemi, chvostoskoky, roztoči, žížalami a vší tou ostatní půdní havětí. Ptá se dnes někdo, proč z neúrodné půdy vyrůstají nádherné a zdravé rostliny?
V honbě za stále vyššími výnosy se nějak zapomíná na půdní život a jeho vliv na zachování vody a energie v krajině. U minerálně hnojených a chemicky ošetřovaných rostlin ubývá produkce kořenových výměšků, zdrojů uhlíkatých látek pro půdní mikroorganismy. Postupně se tak snižuje jejich množství, a tedy i základní potrava všech větších skupin půdních organismů. Ty si v půdě razí chodbičky, provzdušňují ji a tím zvyšují zejména jímání srážkové vody a její zadržení. S aplikací chemie ubývá těchto „razičů chodeb“ a půda se pozvolna zhutňuje.
Půda bez života postrádá také důležité tmelící látky mikrobů, nemá houbová vlákna pro soudržnost půdních agregátů umožňujících hrudkovitost půdy. Při dešti uvolněné mikročástice, ucpávají neobnovované půdní chodbičky, půda ztrácí původní strukturu a opět se zhutňuje. Voda pak stéká po povrchu pryč i s částí ornice a dochází k erozi. Pozvolna a nepozorovaně se tak mění kvalita a zásoba půdní organické hmoty, humusu. S ohledem na dlouhá desetiletí, která uplynou mezi příčinou a následky, unikají tyto plíživé změny pozornosti. Proč se ale o osudu dusíku v půdě ví tak strašně málo? Běžná zemědělská praxe je ekonomicky tlačena k okamžitému zisku a zde není místo pro úvahy nad slábnoucí půdní úrodností.
Půda je dnes brána jako bezedná výlevka pro chemické látky, přes kterou je možno "dohánět" půdní úrodnost průmyslovým hnojením. Úniky minerálního dusíku z pronajatých polí do krajiny přijímáme jako nutnou civilizační daň. Bohužel není ekonomicky vyčíslitelný podíl chemizace zemědělství na odosobnění vztahu člověka k půdě, na mikro- a makroklimatických změnách v krajině, na ztrátě retenční schopnosti půdy, na erozi půdy, na vzniku povodní, na ztrátě úrodnosti půd, na zhoršení kvality vody, vzduchu, půdy, na zvýšeném množství skleníkových plynů a na úbytku rostlinných a živočišných druhů. Pokud by to možné bylo, pravděpodobně by se zacházení s půdou ubíralo jiným směrem. Přitom je vše tak jednoduché, jen začít s úvahami o úrodnosti půd od půdního života, od mikroorganismů. Obr. 1, 2
Výtažek z textů Ing. Jaroslava Záhory, CSc., Mendelova univerzita v Brně
